Už párkrát jsem zmiňovala, že můj vztah k běhu je ... pro některé při nejmenším zvláštní :-) A tak bude dnešní povídání takové k pobavení a lehce s nadsázkou.
Jsou to asi 3 roky, kdy jsem vyběhla se svou spolubydlící. Bylo trochu sněhu, svítilo sluníčko, ale mě se nechtělo samotné a tak jsem slíbila, že jí přizpůsobím tempo. Běhávaly jsme spolu poměrně často a já mívala ve zvyku rozptýlit její hlavu tím, že jsem vyprávěla
nesmysly. A tenhle nedělní výběh mě napadla hrozná blbost. Ji to rozptýlilo víc, než jsem chtěla, ukáplo pár slziček a zdárně jsme doběhly domů. Od té doby jsem si na tenhle "příběh" mockrát vzpomněla. A vlastně jsem přesně vystihla, jak to s během mám, i když jsem to tenkrát myslela trochu jinak. A jak můj příběh zněl?
Dodneška si pamatuju, že jsem začala větou: "Víš, s během je to kolikrát jako s chlapem... Potkáš ho, a i když mu nevěnuješ pozornost, tak stejně ti zůstane v hlavě. Nelíbí se ti přece! Nechápeš, že po něm všichni tak šílí. Ale stejně na něj myslíš. Pak ho potkáš zase. Seznámíte se. Pořád se ti nelíbí, ale z hlavy ho už nedostaneš a něčím ti imponuje. A jsi zvědavá. Pořád se potkáváte a pak si vyměníte čísla. Pomalu je oťukáváte. Už si neříkáš, že se ti nelíbí. Než se vzpamatuješ, jsi zamilovaná. Randíte a poznáváte se. Jenže ne vždycky je všechno podle tvých představ a tak jsi třeba smutná nebo naštvaná. Někdy máš velká očekávání a pak jsi zklamaná. Víš ale, že na vztahu musíš makat. Jestli to má být na dlouho a ne jen románek, tak to chce dřinu. První hádka. Chcete od sebe pauzu, ale po pár dnech víš, že ho chceš zpátky. Miluješ ho a nechceš o něj přijít. Víš, že pro něj uděláš cokoliv. On je tvoje priorita. I když tě někdy ničí, tak si bez něj neumíš představit život. Na čase s ním se stáváš závislá a podřizuješ se mu. O tom ale víš, že není ideální, ale neumíš si pomoct.... " Možná místy peprnější a možná konkrétněji, ale takhle nějak to
tenkrát bylo.
A tak to mám s během. Dlouho jsem běh nechápala. Já NIKDY!! Jenže pak přišla osudná zima 2014 a já zoufale hledala kozačky, které zapnu přes lýtka. Vzteklá a smutná zároveň jsem hledala způsoby, jak ze svých objemných lýtek udělat lýtka normální. Běh. Začněte běhat. Ne! Přece to musí jít i jinak. Korunu tomu pak nasadila moje spolubydlící z kolejí, která běhávala hodně. A tak jsem se rozhodla porušit to své nikdy. Koupila jsem si první běžecké boty a odhodlaně čekala na jaro.
Na jaře jsem se s během začala oťukávat. Bylo to strašný. Ale z hlavy už dostat nešlo. I když jsem se vracívala vyřízená, tak jsem chtěla znova. Pár měsíců jsem běh nenáviděla i milovala zároveň. A pak se to pomalu začalo lámat. Pár kilometrů bez zastavení. Po prvním závodě jsem byla ztracená. I když jsem běhala pomalu a jen pár kilometrů, tak jsem se do běhu bezhlavě zamilovala. Pomalu, ale jistě se z něj stávala moje priorita. Z kraje roku 2014 jsem hubla, protože jsem se na sebe nedokázala podívat, na podzim jsem chtěla kila dolů, aby se mi lépe běhalo. Úterky patřily tréninkům, ideální týden měl 3 dny, kdy jsem mohla běhat. V mé skříni mělo běžecké oblečení své místo a na prádelní šňůře viselo častěji než normální oblečení. Samozřejmě ne vždycky to bylo (a je) růžový, ale většinou jsem pokorně přijela fakt, že není ideální mít velká očekávání a že musím víc makat.
První velká krize přišla za rok a půl od mých běžeckých začátků. Přetížený sval. Odběhla jsem s ním ještě půlmaraton a další 2 měsíce celkem intenzivně běhala. A pak to najednou nešlo. Bolest byla taková, že jsem ráno sotva došla do práce. Chvilku jsem to ještě pokoušela a pak přišla dlouhá, asi 6 týdnů, pauza. Tak moc mi běh chyběl. Já nemohla vydržet bez něj a ostatní to nemohli vydržet se mnou. A já byla odhodlaná, že pro běh udělám všechno, jen abych se k němu mohla vrátit. A i když je od té doby náš vztah jako na houpačce, nechci se ho vzdát. Občas je to to jediné, co mi dává smysl. Umí mi skvěle vyčistit hlavu. I přes to, že to někdy hodně bolí, že to občas chce hodně trpělivosti a sebezapření, tak ho miluju a už si bez něj neumím představit život. Skoro nikam nejedu bez běžeckého a špatné počasí není výmluva. Navíc mě mnohému naučil. Třeba tomu, že trpělivost přináší růže, a že když miluješ, není co řešit. Že na všechno se dá podívat ještě jinak a že nikdy není tak zle, jak to vypadá.
Takže až někdy řeknu, že jdu běhat... znamená to, že mě nemáte přemlouvat, abych nešla, ale že se máte přidat.
Komentáře
Okomentovat