Od půlmaratonu v Ústí už uběhla nějaká doba a já pár kilometrů zase uběhla. Některé byly hrozné a pomalé, některé celkem fajn. Většinu běhů absolvuju s tejpem na noze, mám strach jít běhat 2 dny po sobě. Dokonce jsem si objednala i kloubní výživu (a musím říct, to vážně začíná fungovat, ale o tom zase příště). Ať už se mi ale běželo jakkoliv, vždycky jsem byla trpělivá. Možná zklamaná, ale pokud to bylo jen trochu možné, tak jsem pořád běžela. Třeba úplně pomaličku, třeba se zatuhlými lýtky
(a to je sakra těžký, protože jsem docela tvrdá, co se vlastních výkonů a výsledků týče), ale soustředit se na vytrvalost. Kolikrát jsem si umanula počet kilometrů a po deseti minutách jsem měla sto chutí to zabalit a JÍT domů. Ale po intenzivním vnitřním boji nejen se svou hlavou jsem vždycky běžela dál. Trpělivě, metr po metru, kilometr po kilometru. Já vím, že to možná zní, jako kdybych psala o nějaké ultra vzdálenosti a ne třeba jen deseti kilometrech, ale po všech těch problémech a pauzách jsem vděčná za každý běh, za každý kilometr. A je strašně moc znát, že už jen nesedím v laborce, ale občas (často) jsem celý den na nohách. Takže vybíhat s tuhýma nohama po 12ti hodinách v kavárně bolí už jen při tom pomyšlení. Ale právě tyhle běhy mě taky moc posouvají dál. Ne nadarmo se říká, že těžko na cvičišti...
nebo s trochou bolesti. Když jsem rok nebo dva zpátky chodila běhat, tak jsem si hodně zakládala na rychlosti. Aby v průměru bylo tempo co nejlepší. Teď se to změnilo. Snažím se neřešit čas
To hlavní, o čem jsem ale chtěla psát je můj letošní poslední závod. 10 kilometrů na pražské Ladronce. I když je ta trasa sama o sobě vlastně celkem nudná a ještě k tomu dvě stejná kola, tak je tenhle závod jeden z mých srdcovek. Rok zpátky jsem si tu zaběhla osobák (okolo 53 minut) díky jednomu úžasnému člověku, který mě celé léto připravoval. Letos to ale mělo být spíš o mém bráškovi, který si měl zkusit první závod na desítce. Počasí vyšlo skvělé, já jsem se moc těšila. Nebudu lhát, přála jsem si zaběhnout lépe než na Birellu - ideálně pod 57 minut. Po dvou týdnech a pracovním víkendu jsem ale věděla, že to nebude snadné. Ale moc jsem si to chtěla užít.
Start. Vidím před sebou vodiče na 55 minut. Neřeším je a běžím svým tempem. Hlavně nepřepálit začátek. Hledám si komfortní rychlost a dostatek prostoru. Když se blížím do poloviny závodu pořád vidím vodiče. Ne tak blízko, ale vidím. Jsem překvapená, ale tempo neměním. Na šestém kilometru koukám na průměrnou rychlost, která je 5:32. nemůžu uvěřit a brzy i přichází první krize. Měla jsem běžet v kraťáskách. Běžec přede mnou taky zpomaluje. "Nezpomaluj!" A on přidá. Až do poslední občerstvovačky jsem mu v patách. Sama bojuju s krizí. Sem tam mě píchne v boku a cítím trochu únavu. Poslední dva kilometry začínám
jako vždycky počítat čas doběhu. Do 57 minut se vejdu a polední kilometr je krásná rovinka. Zrychluju. Nesmím to přehnat a snad každých 100 metrů koukám na hodinky. Poslední stovky metrů, závěrečný sprint a cíl. 55:01. Ten pocit štěstí nejde popsat. Za chvíli dobíhá i ten běžec, kterého jsem nechala na
občerstvovačce. Děkuje mi. Průměrné tempo vychází na 5:30. Nechápu to, jsem neuvěřitelně šťastná. Tohle všechno ale jsou právě ty tréninky, které nesedly. Ty tréninky s tempem, kdy je moje průměrná rychlost okolo 6 minut na kilometr. To jsou ty dny, kdy jsem trpělivě vydržela a nevzdala se. Lepší zakončení "běžecké sezóny" jsem si přát opravdu nemohla. Dodalo mi to spoustu chuti do dalšího trénování a těšení se na sezonu novou.
Komentáře
Okomentovat