Terapie během

Poslední týdny (spíš skoro všechny, od té doby, co jsem se vrátila do Čech) hodně pracuju. Ale občas

se stane, že je to i 12 hodin denně, občas bez pauzy víc než 10 dní. Někdy ani nestíhám tréninky ve skupině, ale že bych se vzdala běhu aspoň o samotě? To ani náhodou. Hodně se ale u mě změnilo.
Nebudu po sté omílat svou běžeckou pauzu a všechny bolístky. Když chodím běhat večer po práci, často už za tmy, tak mám dost času přemýšlet. A tak občas přemýšlím nad dortama, někdy nad strachem z budoucnosti a rozhodováním a někdy nad tím, co u mě změnilo, co se běhu týče. A tak tohle bude takový aktuální běžecký update.
Končím svůj čtvrtý běžecký rok. Ten první byl o cestě k běhu, o hledání lásky k němu. Další dva už byly vlastně podobné. Honila jsem kilometry, toužila po rychlosti. Nejlépe dohromady. Co nejrychleji a co nejdál. Občas nucená pauza a pak zase co nejrychleji velké objemy a na sílu tempo. Slepě jsem se hnala a lepšíma a lepšíma výsledkama. Kolikrát jsem si ani běh neuměla užít a často se vracela spíš frustrovaná. Touhy být lepší samozřejmě mám pořád. Pořád bych si moc přála zkusit maraton nebo natrénovat na desítku pod 50 minut. Ale už beru běh jinak. Už v minulém článku jsem psala, jak moc je znát, že v práci nesedím. A to nemít tak užasnou masérku, tak si v běžeckém už dávno ani neškrtnu. Dva týdny už také beru kloubní výživu, která asi opravdu funguje. Věřím na placebo efekt, ale tohle mi dovoluje běhat mnohem častěji - klidně i dva dny po sobě a i když jsou moje nohy po celém dni unavený.

Co mě ale pokaždé přesvědčí klidně i za tmy, kolikrát hladovou nazout kecky a oblíknout legíny? Rozhodně to není touha po nahánění objemu kilometrů nebo super rychlý běh. Chci běžet. Všechno nechat být a zkusit neřešit. A nebo naopak se podívat z jiné strany. Naučila jsem se ho brát takový, jak zrovna sedne. Někdy vůbec. A tak je to trochu víc trápení. Ale nevzdám se. Jindy to sedne perfektně.  Poslední dobou už ale naštěstí nejsem ta, co je naštvaná, jaká je průměrná rychlost, nebo že místo 15 km to bylo kilometrů jen 10. Jsem ráda, že tu energii vůbec najdu. A možná to jsou kolikrát právě ty nejlepší tréninky, kdy si řeknu, že prostě uvidím, co nohy zvládnou. Už nepočítám kolik jsem naběhala za měsíc, nepíšu si do diáře délku a tempo. Běh je teď mojí terapií a já jsem se naučila si nevyčítat všechna "selhání" a přestala jsem se stydět, že jsem uběhla třeba jen 7 kilometrů nebo že tempo bylo hodně šnečí. A i tak to hodně mých kamarádů nechápe a mám pocit, že si kolikrát i klepou na čelo, když píšu svou už asi standardní zprávu "jsem strašně unavená, já nevím, jestli jít na trénink". A když pak na odpověď "nemůžeš si konečně odpočinout a netýrat tělo" píšu, že běhat jsem šla, že jen deset a bylo to super. Ale tak to je. Když nemám od běhu očekávání, tak pak to splňuje to, co má. Tak mi to dává to, co na běhu tolik miluju.