Kdo je vlastně běžec?

Prší. Vyrážím na první podzimní běh. Hlavu se mi honí tisíce myšlenek. Občas mrknu na hodinky. Čas poměrně hluboko nad 6 min/km. "to je katastrofa" napadá mě okamžitě. A zároveň mě to odvádí od dosavadních myšlenek k jiným, k těm víc běžeckým. Vzpomínám, jak jsem kdysi zahlédla vyhejtovali všechny pomalé běžce a názor, že není důležité jak rychle běžíme, ale to že vůbec jsme běhat šli. Kdo je teda vlastně běžec?

konverzaci na téma, kdo je vlastně běžec. Někteří v něm dost nevybíravým způsobem
Hnedka po tom, co si povzdechnu sama nad sebou a svým šnečím tempem tyhle myšlenky zastavuju. Co po sobě, sakra, chci, když jsem měla 6 pracovních dní? Když pracuju okolo 10 hodin denně? Opravdu tolik záleží na tempu? Opravdu musí každý, kdo chce říkat, že je běžec, běhat v tempu 4 min/km? Sama jsem si na tempu hodně zakládala. A pořád mi teda není úplně tak ukradený. Před rokem, kdy jsem byla v poměrně dobré formě jsem tréninkově běhala na 5.30/km a bylo to pro mě pohodlné tempo. Pak přišly dvě vynucené pauzy. Ta poslední byla hodně dlouhá a návrat nebyl a vlastně stále není jednoduchý. Byl bolavý, plný sebezapření a občas se slzičkama. Jsem ale vděčná za každý kilometr bez bolesti, za každý trénink, který odběhnu (ať už mi sedne nebo ne). Běhám ale o moc pomaleji. Znamená to ale, že už nejsem běžec? Že jsem jen holka, co 3x týdně nazouvá běžecký tenisky, nosí na ruce running watch, má plnou skříň běžeckého oblečení a odmítá cvičit nohy před běžeckým tréninkem? Holka, která o běhu mluví skoro pořád?

Musím říct, že vlastně nikomu nezávidím, kdo teď během začíná. Vzhledem k tomu, že dneska běhá obrovské množství lidí, existuje pestrý výběr běžeckých skupin, kurzů, worshopů, soukromých trenérů, výrobci se předbíhají, kdo vyrobí lepší botu, tak se může zdát snadné s během začít. Na druhou stranu všechny ty reklamy ukazují dokonalá těla, která při běhu vypadají v pohodě a přirozeně. Že vzdálenost ani rychlost nejsou limit. Spoustu aplikací, spousta z nás své běhy sdílí na sociálních sítích a to snadno svádí k porovnávání se s jinýma. Což je blbost ve všech ohledech, ale sama tomu snadno podlehnu. Ale myslím, že většina z nás si dokáže vzpomenout na začátky. Je to jako včera, kdy jsem si kupovala první běžecký boty. Bože, tvrdší boty jsem snad koupit už nemohla. Postupně přicházelo oblečení, rostl počet kilometrů a chuť. A to asi začínala být doba, kdy jsem se začala považovat za běžce (bežkyni). Ve chvíli, kdy se z běhu stal koníček, kdy jsem jsem se zamilovala. To, jaký mám vztah k běhu teď, to je zase na jiný článek :D . Běhala jsem pomaličku, ale běhala jsem. Jsem ambiciozní člověk a tak jsem samozřejmě toužila po daleko lepších časech a vzdálenostech a taky jsem na tom makala. Nikdy mě ale nepadalo přemýšlet nad tím, že jsem spíš zoufalec a ne běžec. Kecám, občas to zoufalství přišlo a do dneška občas přijde, hlavně když umírám na 2.kilometru a přede mnou je dalších 19.
A nebyla by to nuda, kdyby jsme všichni hnedka běhali půlmaraton za 1:30, desítku za 40 minut a pětku za 17? Někomu to běhá lépe skoro samo, někdo to má vydřené. Podle mě, je ale opravdu daleko důležitější ten zadek zvednout a jít. Když potkám běžce, vždycky vidím jen jeho běžeckou stránku, za kterou není nikdy vidět nic dalšího. Nevím, jestli začíná, jestli je v pohodě nebo mu není dobře, jestli nebyl zraněný nebo je jen hodně unavený.
Kdo je teda podle mě běžec?

Každý, kdo běhá protože chce, protože je to jeho koníček. Kdo má k běhu vztah a bere ho jako součást svého života. A je mi úplně jedno, jestli běhá objemy 300 km měsíčně a jeho průměrné tempo je okolo 4.30 min/km. Nikdy neodsuzuju pomalé nebo začínající, když neznám jejich příběh. Naopak jim fandím.
Já sama od svého těla očekávám pokaždé maximální výkon a necítím se dobře, když těm rychlejším přiznávám své PB, které jsou pro většinu mých běžeckých kamarádů hodně pomalejší než jejich PB. Za tempo se dokonce občas stydím a ani mě samotné tyhle hejty moc nepomáhají. A kdo ví, třeba nikdy nebudu běhat desítku pod 50 minut nebo půlku pod 1:50. Možná na to fyzicky nikdy mít nebudu, možná jo. A možná se to naučím přijmout a preferovat zdraví a funkčnost svých nohou. Možná se jim naučím být vděčnější za to, že mi dovolují nazouvat tenisky a kilometry přemýšlet o životě. Protože je hodně lidí, kteří by dali cokoliv za to, aby mohli uběhnout aspoň 2 km.