Od Českých Budějovic visel otazník na půlmaratonem v Ústí. Ale protože se Birell vyvedl, rozhodla jsem se to risknout. Naběháno jsem měla za poslední měsíce možná 100 km a průměrná vzdálenost 10 km/trénink. Ani nebudu počítat, kolikrát mi problesklo hlavou jestli jsem vůbec normální. Pár "půlek" mám za sebou a rozhodně nejsem pořád běžec, co těch 21 km dává na pohodu. Ale slíbila jsem sama sobě, že když to opravdu nepůjde, tak závod vzdám a nedokončím.
Ani nevím, jestli jsem tomu sama věřila. Tentokrát jsem se, na rozdíl od Birellu, tolik nebála.
Teda v den startu. Všechny ostatní jsem svýma pochybama a strachem prudila celý týden, možná měsíc.
A tak přesně týden po tom, co jsem se bála deseti kilometrů v Praze, stojím na náměstí v Ústí nad Labem. Slyším znovu Smetanovu Vltavu a vybíhám vstříc 21, 1 km dlouhé trati. Primární cíl je doběhnout, za 2:10 budu celkem ráda, do 2:15 to bude úspěch. Všechno nad je vlastně celkem výkon. Prvních asi 8 kilometrů se držím vodičů na 2 hodiny. Dokud to půjde, zkusím utéct vodičům na 2:10. Neběží se mi nejhůř, snažím se si nepřipouštět, že stále nejsem v polovině. Potkávám známe tváře, což je jedna z mála úžasných vlastností sociálních sítí. V hlavě se mi nehoní moc myšlenek. Myslím na jediného člověka. Na desátém kilometru jsem za 58 minut.
Každý úsek, kdy se míjíme s těmi rychlejšími, popřípadě pomalejšími si užívám. Rozptyluju mozek a soustředím se na známé tváře. Úsek, který je vedený
chemičkou se mi nelíbí. Je tam cítit barva a lak. Cítím, že začínám zpomalovat z průběrného tempa okolo 5.45 skoro na 6min/km. Nevadí mi to. Vnímám, že mi závod pomalu začíná. Závod se svým tělem. Hlava funguje skvěle. Po třetí přebíháme most a začíná dlouhá rovinka podél vody. Opět míjíme rychlíky. Dostávám krásný úsměv a ten mě chvilku žene vpřed s relativně rychlým tempem.
15 kilometrů za mnou. Teď to prostě už dám. Obracíme se zpátky. Teď už jen ta stejná rovinka a budeme v centru. Cíl skoro na dosah. Okolo 17. kilometru mi začínají docházet síly. Nedostatek naběhaného objemu si začíná vybírat svou daň. Trochu mě táhnou achilovky, běžím na automat. Nesmím se zastavit. Povzbuzuju běžce vedle sebe, cítím, že je na tom podobně jako já. Nemá sílu a do běhu nepřede a tak běžím sama. Na 18. kilometru už odpočítávám "pětistovky". Blíží se centrum. Diváci nás povzbuzují. Poprvé zpomaluju na občerstvovačce. Doušek vody a zpět do běhu. Cedule s devatenáctkou. Bože, už tam budu. Před očima občas mžitky, snažím se si co nejvíc pomoct rukama. Čas je aktuálně pod 2 hodinama, hlavou mi bleskne, že do 2:10 bych to mohla stihnout.
Takže mi už není tak zle, když kalkuluju. 20 kilometrů. Vím, že je zle. Vím, že to dám, ale že to nebude zadarmo. Z dálky vidím žlutou ceduli - už budu odpočítávat stovky. Naposledy na most a z mostu "ať už je to za mnou" křiknu na známou, která nám fandí u trati.
Poslední stovky. Jsem tam, povede se mi ještě mírně zrychlit a jsem v cíli. Vypínám hodinky, jsem tam pod 2:07. Jdu pomalu. Potřebuju pít a chce se mi zvracet. Sama sebe přesvědčuju, že to bude v pohodě. Potkávám slečnu, která je na tom ještě o chlup hůř než já. Její parťák ji uklidňuje, že kdo nezvrací, ten do toho nedal všechno.
Bleskne mi hlavou, že doufám, že nemusím mít všechno. Beru si banán, ale vím, že bude trvat ještě dlouho než ho do sebe dostanu. Pomalým krokem, se zimnicí a mžitkama se přesouvám do zázemí pro batoh. Potkávám se s člověkem, kterého jsem potřebovala vidět. Malá sladká podoběhová odměna mě vytrhne ze stavu, kdy sotva stojím na nohách.
Po půl hodině do sebe tlačím banán. Žaludku se to moc nelíbí. S ostatními pomalým tempem míříme na večeři, kde 2 hodiny sedím nad opečenýma bramborama a nevím co se sebou. Nakonec, asi 3
Ne, nejsem úplně normální. A že chci příští rok zase stát na startu nějakých jednadvacítek,a že chci i tady pokořit ty prokleté dvě hodiny. V duchu děkuju svému tělu a tomu, kdo mě dovedl do cíle, aniž by to věděl. Sice sem si sáhla na dno, ale byl to běh srdcem.
hodiny od doběhu, přichází i vítězství nad vlastním žaludkem a mně se po druhém zázvorovém čaji dělá dobře. Přichází endorfiny a mě to všechno dochází. Dochází mi, jak moc jsem riskovala, jak moc jsem balancovala na hranici. Ale jsem šťastná a vím, že bych do toho šla znova.
Komentáře
Okomentovat