Jak jsem tu už někde zmiňovala, po půlmaratonu v Českých Budějovicích jsem měla nucené běžecké prázdniny a pak se k běhu vracela opravdu opatrně. Než jsem stačila mrknout okem a do běhu se víc opřít, tak tu bylo září. Druhý zářijový víkend, který patřil poměrně velké akci od RunCzech - Birell Grand Prix. Už od loňska jsem byla přihlášená na hlavní 10 km dlouhý závod. Už potřetí. A čtyři roky zpět tu byl můj úplně první závod - Běh pro ženy na 5 km. Nevím, jestli je takhle akce pro mě prokletá, ale každý rok to je tenhle závod spojený s nějakou komplikací. A jak jsem to prožila letos?
V sobotu ráno jsem vstala poměrně unavená, moje pracovní vytížení posledních týdnů je celkem hektické. Jela jsem na lekci ranní jogy a po lehkém obědě na předzávodní sraz s kamarádkami. Nechtělo se mi. Zralá spíš do postele s knížkou byl běh to poslední po čem jsem toužila. Navíc s pocitem, že nemám natrénováno. Loni jsem cílila na osobák okolo 50 ti minut. Trénovala jsem poměrně tvrdě celé léto s úžasným trenérem, který mě ale rozhodně nešetřil
-zdravím a při vzpomínce na letenské schody se mi rozklepou nohy ještě dneska. Jenže státnice si tenkrát vybraly svou daň právě na tomhle závodě a já doběhla za 54 minut. Zklamání bylo velké. Nejen kvůli svým ambicím, ale také kvůli dřině trenéra. Letos ale bylo všechno jinak. V hlavě se mi honily otázky, jestli vůbec doběhnu. Jestli na to mám a jestli má smysl se někde trápit s časem horším než je hodina. Vydrží noha?
Dopila jsem své poslední double espresso a vydaly jsme se do zázemí, které nám Adidas runners připravilo. Společná fotka, stoupající závodní atmosféra a odchod do fandící zóny holkám na 5 km. Zároveň vzestup mých pochyb. Jsem si vážně jistá?
Holky proběhly a my se taky vydali na start. Na trati jsme zahlédly slečny z AR, přece je v tom nenecháme. Rozeběhly jsme se s nimi, podporovaly je a motivovaly. Kam jsme mohly, tam jsme je vedly. Začala jsem se na závod těšit, ale strach pořád neustupoval a jak moc velký vliv na závodě má hlava, to jsem si už párkrát vyzkoušela.
Utáhla jsem tkaničky a šla se svou běžeckou parťačkou do koridoru. Poběžíme spolu. Dáme to spolu. Rozhlížím se, minuty do startu ubíhají. Známá tvář a úsměv, který mi dodá tolik potřebnou energii. Dám to! Hodinky chytají signál a začíná hrát Smetanova Vltava. Vybíháme a povídáme si. Kilometry ubíhají, naše tempo je poměrně konstantní. Trasu znám skoro nazpaměť. Půlka je skoro za námi. Pořád si povídáme, běží se mi dobře. Okolo 8. kilometru probíháme okolo fandících AR, což mi pomáhá zdolat poslední mírné stoupání. Cílová rovinka, posílám parťačku napřed a šetřím síly na cílový finiš. Jsem v cíli. Je mi skvěle. Jsem šťastná s časem 57 minut.
Užívám si vysokou hladinu endorfinů, děkuju své parťačce za úžasný závod a děkuju své hlavě, že mě v tom nenechala. Takže za rok znova!
Komentáře
Okomentovat