Neznám běžce, který by si neprošel žádným běžeckým zraněním. Občas mám pocit, že jsme spíš invalidi olepení tejpy :-).
Já sama mám za sebou přibližně 6 týdnů dlouhé vynucené běžecké prázdniny. Myslím, že tak dlouhé ještě nikdy za těch skoro 3 a půl roku, co běhám nebyly. První tři týdny byly těžké. Bolela mě noha, ale zároveň jsem bojovala s absťákem. Jenže v tuhle chvíli bylo jediné, co mi mohlo pomoct a to NEběhat. Nechat nohu v klidu a protahovat. Po měsíci jsem zkusila trénink. Po 4. kilometru jsme to vzdala. Nevím vlastně, jestli to bylo víc hlavou nebo bolestí, ale já, paličatá, jsem to vzdala. Nastal zlom. Běhat se mi přestalo chtít. Věnovala jsem se cvičení, chodila na in-liny a trpět na masáže.
Pak ale přišel čas znova nazout běžecké boty. Trénink s Adidas runners byl jasný. Chtěla jsem vidět některé lidi a zkoušet běhat. Ale jít sama? Zase ta hlava. A mně se najednou nechtělo. Tisíce výmluv. Moc horko. Moc lidí. Moc pozdě. Bude trénink, byl trénink. Vůbec jsem se nepoznávala.
Dneska už jsem asi měsíc zpátky v tréninku. Běhám úterky s AR a běhám i sama. Vrátila se mi motivace. A co mi pomohlo?
Uvědomila jsem si, proč jsem začala běhat a co jsem na běhu vždycky tak milovala.
Nechám si vzít ten pocit jen proto, že to chvíli nešlo? Že i když hlava stávkuje a má strach, že se něco pokazí, tak bych se měla strachu postavit a nevzdat se. To, že člověk začíná skoro zase od začátku mám i své malinké výhody - člověk vidí lépe progres. Včera 5km, za týden 10 - nohy si pamatují! Běh nás dělá silnější. Já se učím zase se "kousnout" a ještě ten kilometr dát, nezastavit nebo vyběhnout kopec. S každým během se posouvám dál. A o fyzičce nemluvě.
Můžu zase víc jíst. Co si budeme povídat, běháním se člověku poměrně zvedne kalorický výdej a to znamená (kromě většího hladu) víc jídla bez výčitek.
A třeba i o jednu nebo dvě kostičky čokolády navíc. A je to vidět na těle, pravidelný běh dělá hezký a pevný tělo, to mám na sobě dobře vyzkoušené a to mě sakra baví!
Čistá hlava. Neznám lepší způsob, jak si vyčistit hlavu od starostí (
a nebo možná jo?), jak srovnat myšlenky v hlavě, jak se dívat na svět jinak. Nic jiného mi neumí tolik pomoct. A s tím souvisí i lepší nálada. Když neběhám, jsem na zabití. Díky běhu se ale usmívám ještě dlouho po návratu.
Závody. Když chvíli poslouchám kamarády, co se z nějakého vrátili, hned mám chuť se na start postavit taky. Ta atmosféra, endorfiny. Proč závody mám tak ráda jsem už psala.
Když to shrnu, tohle je příklad pár věcí, které mi pomohly v návratu k chuti k běhu. Nebudu tvrdit, že to běhání je teď snadný a že jsem po dlouhé pauze nazula boty a dala desítku za 55 minut na pohodu. Ne, začala jsem běhat 5-7km v tempu okolo 6min/km (což je moje pomalejší půlmaratonské tempo) a byla jsem ráda, že žiju. Nohy by běžely, ale plíce asi pokaždé zůstaly doma. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy běžela 10km hodinu. Ale dneska to pro mě bylo malé vítězství. Vítězství nad vlastní hlavou. Díky myšlenkám na to hezký okolo běhu udržuju motivaci. Chci zpátky závody, svoje long runy, hezký tělo a čistou hlavu. A že mám teď šnečí tempo? To je to poslední, co by mi teď vadilo. Vím, že se to zase zlomí. Protože když miluješ, není co řešit.
Komentáře
Okomentovat