Pro změnu zase trochu povídání. I když mám v hlavě recept na lehoučký jogurtový dortík.
Tohle měl být článek o tom, jak jsem běhala v Berlíně s dalšíma členama Adidas runners z celého
světa. A že se nás tam sešlo! Jenže víkend byl tak trochu fail a běh se nekonal. Nebudu tvrdit, že nepřišlo zklamání, ale o tom tady psát nechci.
Od půlmaratonu v Budějicích už uteklo pár týdnů a já jsem si dobrovolně povinně musela dát dohromady přetížený sval. Místo mého obvyklého běhání 3-4 x týdně nebylo nic. Žádné tréninky s AR, žádné vlastní, žádné long runy, které umí tak krásně vyčistit hlavu. Jako když seberete závislému jeho drogu. První měsíc jsem opravdu trpěla. Jak vnitřně, že neběhám, tak ale i fyzicky. Noha bolela při chůzi a po pár marných pokusech o běh jsem věděla, že tohle chce čas. Čas, strečink a šikovné ruce mojí masérky. Jenže čím delší pauza od běhu byla, tím se zhoršovala i moje kondička. Až jsem se dostala fáze, kdy běhat pomalu šlo, ale já nakonec dala přednost třeba in-linům. A to jen proto, že jsem se bála a že moje ego velmi těžce neslo moje zhoršení. Snila jsem si o svých dlouhých bězích, jezdila na bruslích a záviděla každému běžci. A doma na svoje dvoje nové boty koukala.
Asi dva týdny před odjezdem do Berlína jsem ale věděla, že bych už opravdu běhat měla. Takže 2x do týdne jsem vyrazila na cca sedmikilometrový výběh. No, žádný happyend lehoučkých nohou
a pohodového tempa se nekonal.
Překvapivě. Nohy si pamatovaly, plíce ne. A tak jsem se závodu na 10 km docela bála.
Do Berlína jsem odjela s partou nadšených běžců. A i přes všechny problémy, které nastaly v den odjezdu jsme se všichni moc těšili na závod. I já. Bála jsem se a těšila. Euforie běžců před závodem byla úžasná. Jenže pak přišlo to největší zklamání. Závod nám zrušili. I když jsme si všichni mysleli že zbytečně, stejně jsme s tím nemohli nic udělat. Protože momentálně sama v sobě řeším pár věcí, tak se mi ten večer honilo v hlavě opravdu hodně věcí. Včetně toho, jak zbytečná celá cesta byla.
Cestou na autobus z Berlína přišlo téma závodů. A všichni se rozpovídali. A mně to v tu chvíli došlo. Vzpomněla jsem si na loňský půlmaraton a vodiče, kterého jsem požádala na 16tém kilometru o pomoc, protože mi bylo zle, ale nechtěla jsem závod vzdát. Asi 2 kilometry před cílem jsem přestávala doufat, že doběhnu. On mi ale tenkrát řekl větu: "Když to vzdáš teď, budeš to vzdávat vždycky!". A jsem si na ni v neděli vzpomněla. To, že teď nemám zrovna sluníčkový období a neběhá mi to tak, jak bych s představovala přece neznamená, že se vzdám. To že jsem vypadla, ze svého "režimu" neznamená, že to vzdám. To, že se občas věcí nedaří tak, jak chceme, to přece neznamená, že si tím necháme zkazit to ostatní. Došlo mi, jak moc mám ráda běh, bolest v tréninku i na závodech. Jak moc mám ráda tu euforii po doběhu. Jak moc mám ráda tu partu. Jak moc mám ráda svůj životní styl, kvalitní a zdravé jídlo. Jak moc mi to všechno vlastně chybí.
A co tím vlastně chci říct? Že jsem si málem nechala zkazit víkend s partou lidí, která je zapálená pro stejnou aktivitu jako já. Že nic nepřijde samo a my musíme makat, aby jsme mohli byt spokojení s prací, kterou jsme odvedli. A pokud budeme podvádět, tak jedině sami sebe. A že pokud to vzdáme teď, příště bude hodně snadné to vzdát znova.
Komentáře
Okomentovat