Hodně osobní povídání. Není všechno zlato, co se třpytí a hodně lidí nemá ani páru. Hodně mých kamarádů mě bralo jako vyrovnanou sebevědomou holku. Ale opak byl pravdou. Dneska si všechny své problémy umím přiznat a troufám si říct, že i úspěšně bojovat.
Když jsem začínala s posledním pokusem o změnu životního stylu, už nebyly moderní vyhublé holky s anorektickou postavou. Fitness svět už byl poměrně dobře rozběhnutý a kdo nechodil do fitka a nepil protein, ten jako kdyby nebyl. Tenkrát mi to přišlo skvělý, že se lidi snaží cvičit a místo hladovek přemýšlí nad jídlem. Ale jak mi později došlo, všeho moc škodí.
Já, tehdy o 15 kilo těžší, hledala inspiraci, abych se dokázala motivovat. Jak bych asi chtěla vypadat. Během vteřinky na mě z internetu vyskákalo obrovské množství vyrýsovaných holek. Nikde žádný nedostatek. Udělala jsem si z toho tenkrát velkou ceduli na ledničku s nápisem ve stylu "nezapomeň proč jsi začala".
První měsíce s pohybem, stravou a dořešením všech osobních problémů přinesly své ovoce. Najednou jsem měla o 10 kilo míň. Okolí si všímalo a já kupovala mnohem menší oblečení. Lépe se mi běhalo, už jsem měla i nějakou fyzičku. Ale pořád byly dny, kdy jsem stála před zrcadlem a měla jsem pocit, že tam vidím tu stejnou holku jako na začátku. Měla jsem pár fotek pro srovnání, ale i tak jsem stále sledovala nedostatky. Mám postavu hrušky, stejně jako mamka. Stejně jako babička a její mamka. A i když jsem to věděla, pořád jsem toužila po štíhlých nohách a menším zadku.
Zároveň to byla doba, kdy instagram měl už poměrně velkou popularitu a já jsem se nechala ukecat a založila si ho taky. Měl primárně sloužit ke sdílení mého pečení a vaření, později i běhání. Než jsem si to uvědomila, tak mě instasvět pohltil. Každý den jsem vídala dokonalý těla, každý den jsem se s nimi srovnávala. Chtěla jsem být stejně dokonalá. Byl to celkem paradox, protože mám ráda jídlo a jeho přípravu. A tím jsem spustila bludný kruh a začalo pro mě období srovnávání se, výčitek, velmi tvrdých tréninků (ať už to byl HIIT, běh nebo silový trénink) a hodně striktního jídelníčku. Cvičila jsem většinou 6x týdně, někdy i dvoufázově. Bála jsem se tuků, bála jsem se sacharidů, vážila jsem vločky, vážila jsem přílohy. Když jsem "zhřešila" následoval den s náročným tréninkem a restrikcí v jídelníčku. Nerada jsem jedla venku, jídlo jsem si neuměla užít. Čím déle tohle trvalo, tím hůř na to moje tělo reagovalo. Občas přišel neskutečný hlad nebo neuvěřitelné chutě na cokoliv. Což mojí psychice moc nepomáhalo a bývalo mi špatně. I když jsem poměrně dlouho už oblékala velikost 34-38 nebyla jsem spokojená. Nikomu jsem nevěřila, když mi chválil vzhled. Stres okolo magisterských státnic, otázky "co dál s životem", osobní problémy a smutné události udělaly své. Stále jsem hodně řešila jídlo a mnohdy jsem vstávala o hodinu dřív, jen abych stihla trénink. A vypadala vlastně stále hůř. Dokonce jsem i přibrala. Jaké překvapení?
Všude už se nějakou dobu mluvilo o sebelásce, já jsem se v článcích poznávala, ale nikdy mi to na sebe nešlo aplikovat. Vždycky jsem uměla poslouchat druhé, přesně jsem věděla, co mají změnit a uměla jim poradit. Ale kovářova kobyla...
Věděla jsem, že to všechno špatně. Věděla jsem, že to musím změnit. Ale nedokázala jsem si pomoct.
V lednu jsem sbalila život do velkého kufru a odletěla na druhý konec světa. Malá ustrašená holka, která chtěla najít sama sebe, začala novou etapu života. Jako kdyby se začal rozvazovat uzel začarovaného kruhu. Jedla jsem u rodiny, u které jsem bydlela a rozhodně jsem si nemohla moc vymýšlet nebo snad vážit porce. Občas jsem si zaběhala, ale na cvičení jsem neměla ani chuť ani pomyšlení. Objevovala jsem nová místa, přemýšlela nad životem a pomalu si připouštěla, co jsem všechno sama sobě udělala. Docházelo mi, jak velké peklo je instagramový svět. Sama jsem do té převářky taky spadla. Dokonalé fotky, úsměv, dobrá poza, filtr. Z každé fotky vyzařuje dokonalost, štěstí. Ale jaká je realita? Kolik těch dokonalých slečen je taky tak dokonale šťastných? Čím déle jsem byla pryč, tím víc problémů jsem sama sobě připustila a tím víc se mi dařilo na nich pracovat. Po měsíci jsem našla osobní váhu. Bez jakékoliv touhy a snahy bylo číslo nižší než to předodletové. Vlastně jsem ani nebyla překvapená. Víc než 4 měsíce jsem se učila najít rovnováhu v životě. Nastavit si mantinely, kdy už to s tou tvrdostí sama k sobě přeháním. Naučila jsem se běhat pro radost ne pro výkon. Jím tak, jak se cítím nejlíp. Když cvičím, tak je to někdy 20 minut, jindy hodina. Konečně poslouchám své tělo. Vím, že strachy okolo jídla nezmizí tak rychle, ale konečně si nevyčítám občasný dortík v kavárně nebo nevážím ráno vločky, protože miluju velké snídaně.
Vím, že kdybych držela striktní jídelníček, počítala makra a zvedala těžký váhy, dosáhla bych těla, o kterém se mi možná ani nesnilo. Ale stálo by mi to za to? Byla bych šťastnější? Pochybuju.
Komentáře
Okomentovat