Na první půlmaraton se nezapomíná, ale tenhle taky stál za to! Když jsem se rozhodla vrátit se zpátky do Čech, hledala jsem termín kvůli letence. Bez návštěvy Sydney jsem se vracet nechtěla a čistě náhodou (náhoda, o které jsem věděla už od února) se tam v polovině května měl běžet půlmaraton. Moc dlouho jsem se nerozmýšlela, koupila startovné, letenky a těšila se jako malá.
Sydney mě uvítalo slunečným počasím a můj nabitý program nedovoloval moc odpočinku. Každodenní velmi brzké vstávání a podle hodinek 80 nachozených kilometrů po 3 dnech nebylo zrovna ideální.
V sobotu večer jsem si nervózně chystala věci a kontrolovala spoje. Bydlet na nejhezčím místě Sydney si vybralo svou daň - budík na 4.00 s dojezdem do centra okolo 5.50. Nemohla jsem usnout a ani dospat. 9 stupňů okolo páté ráno mě trochu zarazilo. Nacpala jsem do sebe kaši a se skupinkou dalších běžců jsem se vydala do již připraveného zázemí pro běžce. Ochotné paní ve stánku s kávou se zželelo zmrzlých a ospalých běžců a tak zapnula kávovar dřív než měla v plánu. Horší kafe jsem za celý pobyt v Austrálii snad nepila. A pak už to uteklo, svléknout nadbytečné vrstvy, uložit batůžek, vystát 25 minut dlouhou frontu na toiky. Nebýt startu po vlnách, tak bych ho snad nestihla. V 6.50 jsem se zařadila mezi dav běžců a čekala. Tohle má být ta tečka za Austrálii. Ta třešnička na dortu. Nikdy jsem nebyla klidnější. Vůbec jsem se nepoznávala.
V 7.15 zazněl výstřel, který odstartoval moji vlnu.
Zakázala jsem si se dívat na hodinky, neměla jsem žádná očekávání co se času týče. Soustředila jsem se na dech, na sebe a na trasu. První cedule, které jsem si všimla byl šestý kilometr. Hlavou mi proběhlo jen "už??". Míjela jsem občerstvovačky, žízeň jsem neměla. I přes to, že jsem měla za sebou několik kopečků, běželo se mi dobře. První velká krize přišla okolo 17. kilometru s nepříjemným stoupáním, tak jsem poprvé přešla do chůze. To už jsme se ale vraceli do centra. Cíl na dohled. Trochu vody na 19. kilometru a poslední stoupání. První pohled na hodiny: 20. kilometr a čas 1.50. Našla jsem poslední síly a v čase 1.56.32 jsem doběhla do cíle. Tohle byl můj závod. Z očí mi tekly slzy. Tolik emocí. Navíc jsem ještě nikdy pod 2 hodiny neběžela.
Tenhle závod byl o mně. Bylo to rozloučení s Austrálií a poslední krok při hledání vlastní rovnováhy. I když mají závody od RunCzech nesrovnatelně lepší atmosféru, zázemí a fanoušky, tak já na tenhle půlmaraton nikdy nezapomenu.
Komentáře
Okomentovat