Můj první půlmaraton

I když mám za sebou už 7 půlmaratonů tak jsou jen dva, na které asi nikdy nezapomenu. Tím jedním jen ten první. Pamatuju si to jako včera, kdy mi kamarádka napsala, že nemůže běžet protože je nemocná. Váhala jsem. Běhala jsem celou zimu, ale nebyla jsem si jistá jestli na to mám. 21.1 km. Nakonec ale byla zvědavost a moje soutěživost větší. Souhlasila jsem a za necelé dva týdny jsem se postavila na start pražského půlmaratonu.

Vzhledem k tomu, že moje předchozí dva závody byly na 5 a 10 kilometrů, tak jsem neměla představu, jak se mám připravovat. A tak podle rad okolí jsem týden před závodem snížila svou aktivitu, neběhala a zvedla přísun tekutin a sacharidů. A byla jsem na zabití. Nadbytek energie, touha běhat nebylo zrovna to pravé. No, dneska už vím své, každý jsme individuální a tak to můžu dělat úplně jinak. Ale na to si každý musíme přijít sám, co na nás platí.

A pak přišel pátek před závodem. Nervozita stoupala, několikrát jsem překontrolovala oblečení, šla jsem se projít s úmyslem jít brzy spát. Nikomu jsem to raději neřekla a věděli to jen moji nejbližší. Měla jsem strach, že nedoběhnu. I když jsem si nedávala moc žádné cíle, vnitřně jsem chtěla doběhnout do 2:30. Vlastně hlavně doběhnout.

Ráno bylo chladné. Posnídala jsem velkou misku ovesné kaše, vypila kafe a vydala se na start. Je to tu. Můj první půlmaraton.
Atmosféra mě pohltila. Tolik běžců, kteří přišli se stejným úmyslem jako já. Tolik usměvavých dobrovolníků. Odbila jsem si uložení batohu a vydala se čekat do koridoru. Zvláštní pocity se mi honily hlavou když jsem stála v davu 11500 lidí. Před startem jsem si přečetla poslední smsky, které mi poslalo pár kamarádů, kteří věděli, že běžím. A pak už to šlo rychle. Odpočet, vystřel a tóny Smetanovy Vltavy. To se nikdy neoposlouchá. Naskočila mi husí kůže.Chvíli trvalo, než jsem se dostala ke startovní bráně, zapnula jsem aplikaci na telefonu a běžela. Myslím, že nemá cenu popisovat kolika krizemi jsem si prošla. Vůbec jsem nevěděla, co si od patnáctého kilometru můžu dovolit. Běh jsem střídala s chůzí. Kostky ke konci opravdu bolely. Ale ty davy lidí mě do cíle dostaly. A taky fakt, že je to všechno jen o dechu a tak jsem rozdýchávala největší krizi a poslední 3 kilometry s maximálním odhodlání doběhla o cíle. Čas jsem měla okolo 2.18. Myslím, že ve chvíli, co jsem proběhla cílem jsem věděla, že chci znova. Že ta bolest za tu euforii v cíli stojí. Na vlně endorfinů jsem se vznášela snad týden. 

Možná jsem neměla natrénováno, možná to hodně bolelo, ale žádný jiný se už tomuhle půlmaratonu nemůže vyrovnat, protože to byl ten první. První překročení té hranice 21,1km. Každý další vždycky bude krasný, ale ten první je jen jeden.