Vždycky jsem o sobě prohlašovala, že já rozhodně nikdy běhat
nebudu. Že nedokážu pochopit, jak někdo může dobrovolně běhat třeba 10 km
třikrát do týdne. Pak jsem ale začala měnit svůj životní styl a snažila se do
svého života zařadit pravidelný pohyb. Měla jsem neuvěřitelný mindrák ze svých
lýtek a hledala rady na internetu. Bohužel (a nebo bohudík?) všude radili běh.
Touha po spokojenosti s vlastním tělem byla silnější než nechuť
k běhu a tak jsem si koupila první běžecké boty, abych si svůj úmysl
nemohla rozmyslet až sleze sníh. Začátky rozhodně nebyly snadné. Pamatuju si na
první jarní výběh, když jsem uběhla asi kilometr a celá udýchaná musela přejít
do chůze a na indiána doběhla zpátky domů. Mým cílem bylo běhat mezi 4-5
kilometry aspoň dvakrát za týden. A protože jsem občas až přehnaně cílevědomá a
tvrdohlavá, tak jsem další měsíce několikrát v týdnu nazouvala
běžecké boty a trpěla. Ale ten pocit po návratu byl k nezaplacení. Ani
nevím, kdy se to zlomilo, ale v létě jsem už běhávala protože jsem se těšila a protože jsem chtěla.
Běh pro mě začal být cesta, díky které jsem dokázala vyčistit hlavu a urovnat
myšlenky.
Další zlom nastal přihlášením na první běžecký závod. 5km a
jen ženy. To byla výzva. V té době jsem zároveň objevila běžeckou skupinu,
která pořádala (a stále pořádá) pravidelné výběhy po Praze. Běh mi začal dávat
víc a víc. Kromě mnou vytoužených úbytků na centimetrech po obvodu různých
částí těla jsem začala nacházet nové kamarády a pomale i lásku k běhu.
Po prvním závodě na 5 kilometrů přišel za necelý měsíc závod na 10 kilometrů. 10
kilometrů. To by pro mě neuvěřitelný milník. Nikdy před tím jsem tolik
neuběhla.
Ale protože to nebylo vůbec strašné, začala jsem snít o půlmaratonu.
Ten v Praze byl hned po zimě. Co když nestihnu natrénovat? Tak co třeba
Budějovice? Do června je hodně času. A tak jsem se přihlásila.
Než jsem si to stihla uvědomit, utekl můj první běžecký rok
jako voda. Běhala jsem v zimě, v dešti, objevovala různé typy
tréninků jako jsou třeba intervaly nebo fartlek.
Z běhu se stala závislost, láska a kamarád. Když přišly starosti, šla
jsem běhat. Když jsem potřebovala udělat důležité rozhodnutí, šla jsem běhat,
když jsem byla šťastná, šla jsem běhat. Ať jsem jela kamkoliv, vždy jsem sebou
měla běžecké boty. Těšila jsem se na půlmaraton v Budějovicích a snažila
se trénovat. A na začátku března přišla zpráva „Nechceš běžet pražský
půlmaraton? Jsem nemocná“. Chvíli jsem váhala, bála jsem se, ale touha a
zvědavost vyhrály a já jsem se v dubnu 2016 poprvé postavila na start
závodu o délce 21,1km. A zamilovala se.
A dneska už běhám čtvrtý rok a jsem neskutečně vděčná, že
jsem s během začala. Jsem vděčná za svou umanutost a vytrvalost. Stále se
snažím zlepšovat techniku, stále mám dny, kdy to prostě nejde nebo naopak kdybych mohla běhat snad celý den. Stále běhám s běžeckou skupinou, většina
mých kamarádů jsou běžci a většina mým knížek v knihovně jsou o běhání
nebo o běžcích. Rozčiluju se, když někdo neví, kdo je Jirka Homoláč nebo
Eva Vrabcová-Nývltová. Běh je láska a závislost. Už si bez něj neumím představit
život.
Komentáře
Okomentovat