Když se blog jmenuje Běžkyně v kuchyni, možná by stálo
za to, kdybych se trochu rozepsala o svých běžeckých plánech na tento rok.
Každý rok jsem si plánovala, kolik minimálně uběhnu kilometrů,
osobáky na desítku, půlmaraton, každý rok jsem snila o maratonu. Uff, takhle to
napsat, skoro jsem se lekla. Každý rok jsem si dělala běžecké plány. Kolikrát v týdnu
vyběhnu, intervaly, long runy. Toužila jsem zvyšovat objem i rychlost.
A když
jsem letos seděla nad bílým listem papíru, který měl uprostřed napsanou číslici
2019, tak tam skončila jen tři písmenka. Běh. Nemám snad žádné ambice a cíle?
Jasně, že mám. Ale trochu jiné. Běh je láska. Ale jak to
chodí s tou lidskou, ani na tu běžeckou nemůžu tlačit. Začala jsem svůj
pátý běžecký rok. A zničila už aspoň dvacet párů tenisek, za které bych
zaplatila možná dva a půl nájmu. Jenže kromě toho prvního roku, který byl, co
se týče rychlosti i objemu, velmi opatrný, jsem si každý rok „užila“ nějakou
běžeckou pauzu. V loňském roce dokonce dvě. Jednu lehčí v lednu a
druhou po Budějickém půlmaratonu v červnu a červenci. A ten pocit, kdy
jsem v neděli ráno stála nad schodama a reálně jsem přemýšlela, že skočit
domů by bolelo méně než sejít, ten si pamatuju hodně živě. Stejně jako tu „dřinu“
se rozběhat před Ústím. Nebudu hrdinka, noha mě bolí občas pořád. Možná i to pomohlo mému
rozhodnutí snížit svoje pracovní tempo. V kavárně jsem byla 12 hodin na
nohách a jim moc nesvědčilo. Ach ty priority.
Takže jak je to s těmi cíli? Cíl je MOCT běhat. Ideálně
bez pauz. A bez bolesti. Takže i když i letos mám v plánu půlmaraton v Praze,
v Budějicích, čtyři deseti kilometrové závody a jako závěr sezony trailový
22km dlouhý závod, a samozřejmě nad pár ještě visí otazník, tak se letos budu
snažit krotit svoje ambice. Bude to těžké, jsem hodně ambiciózní a vždycky od
sebe očekávám maximální výkony a pak bývám hodně zklamaná. Dva příklady, jak
stupidní umí tyhle vlastnosti být. Dva roky zpátky. Půlku jsem měla skvěle rozběhnutou. Rozhodně pod dvě hodiny. Ale
pak přišla krize. Doběhla jsem na nějaké 2 hodiny a 4 minuty a místo radosti v cíli,
že jsem doběhla, jsem byla naštvaná. Fakt regulérně naštvaná. A stejný pocit
přišel na Birellu. Tvrdá letní příprava, sama sobě jsem dala hodně vysoký cíl.
Doběhla jsem na nějaký 54 minut. Sama nevím, co jsem od sebe 3 dny od státnic
očekávala. A i když to byl osobák, opět přišlo jen zklamání. Vůči sobě i vůči
trenérovi, který se mnou celé léto trénoval. A abych těmhle pocitům nasadila
korunu, byla jsem pak naštvaná na sebe, že jsem naštvaná. Takže letos jinak. Myslím,
že je konečně na čase se přestat srovnávat s lidmi, kterým to prostě běhá
lépe. Stejně vím, že v těch keckách budu tak často, jak jen to bude možné,
protože když miluješ, není co řešit.
Pražský půlmaraton a Birell
Grand Prix.
Komentáře
Okomentovat